„Když jsem s PrPomem začínal, tak dvě důležité ingredience byly, že jsem pracoval jako lektor zážitkové pedagogiky a byl jsem vystudovaný záchranář.” říká Ondřej Koudela, který se rozhodl učit první pomoc tak, aby vás to bavilo a hlavně tak, abyste si něco opravdu odnesli. Kromě první pomoci jsme se s ním bavili i o bezpečnosti v českých firmách a co dělat, když už se něco opravdu stane.
Jak těžké je poskytnout první pomoc?
Poskytnout první pomoc není těžké. Nejtěžší na tom je vyhrát si ten boj sám se sebou. To znamená se svým stresem, neochotou opustit komfortní zónu, se strachem. Typicky třeba v Praze nebo na jiných, více zalidněných místech, budete bojovat i s tím, že jste součástí davu, ze kterého nikdo nejde pomoci. Tak proč zrovna vy byste měl něco udělat? Tohle je na tom to nejtěžší.
Samotný úkon, jít a někoho začít resuscitovat, zastavit krvácení nebo z něj vytlouct kus rohlíku nebo pecku, to už je strašně snadné. Takže na začátku stojí ta obrovská bariéra, kterou musíte přelézt. Když ji překonáte a máte alespoň základní znalosti první pomoci, máte šanci na úspěch. Navíc, když je pak po všem a vy máte pocit, že jste to udělali správně, tak výsledkem je vyplavený adrenalin s dopaminem. To se zkombinuje v euforický a hrdinský pocit a většinou, když poskytnete první pomoc poprvé, tak je to jako objevit nový svět.
Když se přeneseme přes tu bariéru odhodlání a dostaneme se rovnou k první pomoci, kolik lidí je schopných ji poskytnout?
Těch lidí, kteří vědí, co mají dělat, je podle mého celkem dost. Když si vezmete všechny ty školení, kde se mluví o první pomoci, tak se to tam většinou vysvětluje dobře. Vyučující vetšinou umí dobře přednášet, chybí tomu akorát zážitková forma výuky, která je pro úspěch nezbytná.
Bez zažití toho, co jste právě na kurzu probrali, nejspíš vznikne člověk, který tu svou barieru v případě potřeby nepřekoná. Umí poskytnout první pomoc. Zná ty správné postupy. Ale nedá se úplně spolehnout na to, že mi v případě potřeby pomůže. Má mnohem menší šanci poprat se s tím stresem a nakonec ta jeho reakce nejspíš nebude správná.
Takže člověk, který nemá znalosti první pomoci, ale najde v sobě odhodlání pomoct, může být nakonec v krizové situaci prospěšnější?
Určitě. Někdy stačí, že začne aspoň něco dělat, třeba postaví trojúhelník. Nebo zavolá záchranku. Některé lidi to ani nemusíte učit a nejedná se vůbec o doktory. Můžou to být třeba lidi na vedoucích pozicích, manažeři, lídři, kteří jsou zvyklí jít příkladem. Konat. Nebo lidi, kteří to mají prostě v krvi. Seberou se a jdou někomu pomoci.
Jak bezpečno je na českých pracovištích? A je vůbec bezpečnost pro vedení firem téma?
To se asi nedá tak úplně říct. My při své práci přijdeme do kontaktu spíš s podniky, které se snaží, aby u nich bylo bezpečno. Větší problém vidím ve firmách, kterým je to jedno. Respektive jejich vedení. Velmi často se setkáváme s tím, že firmy mají nasmlouvané tzv. pracovně lékařské služby. To v praxi často znamená, že k nim přijde na hodinku nějaký pán nebo paní a za tu dobu dokáže proškolit BOZP, požární ochranu, první pomoc, všechno to zapíše, rozdá razítka a odchází domů.
V tomhle případě ale jde asi spíš o ty razítka, než o to, aby se někdo něco naučil, je to tak?
Přesně. A nebál bych se říct, že tenhle postup je v Čechách stále standard. Řeší se jenom to papírování, ale neřeší se to, aby to celé mělo smysl. Aby místo štemplu ti lidé dostali něco praktického. Tohle je podle mého obrovský problém, který sice není stejně nebezpečný, jako kdybyste se rozjel autem proti zdi, ale je nebezpečný potenciálně. Zvyšuje se tím pravděpodobnost, že když se něco stane, tak následky nehody se budou násobit tím, že se ti lidé nebudou umět správně zachovat.
Pokud je tedy standardem razítkování…
… tak z toho vychází standardně neproškolený personál, který se sice podle papírů umí v krizové situaci zachovat, ale ve skutečnosti tomu tak není. A do některých firem už nechodí ani školitelé, ale zaměstnanci se učí první pomoc e-learningem. To mi přijde pro tohle téma úplně nevhodné. Reálně to funguje tak, že si sednete k počítači, naklikáte sérii otázek, a když se spletete, tak začnete znova a jednou se vám to prostě povede. Nejdůležitější je, že vám to potom vytiskne papír s razítkem, protože „kvůli tomu to přeci děláte.“
A to je přesně to, s čím se my snažíme bojovat. Je to pro nás obrovská hromada práce. Pomáháme našemu odvětví, aby se kvalita výuky začala zvedat. A pokud je majitel firmy nebo někdo, kdo je za tuhle oblast zodpovědný, alespoň trochu osvícený, tak pochopí, že to má smysl. Pochopí to, že nejen, že jeho personál bude proškolený, ale že na tom ve finále ještě ušetří čas i peníze. My mu totiž nabízíme školení i teambuilding v jednom. A stihneme to za 9 hodin. Kdyby si tyhle dvě služby poptával odděleně, tak ho to vyjde na mnohem víc peněz a ještě to zabere víc času.
Všiml jsem si na vašem webu soupisu mýtů o první pomoci a bezpečnosti obecně. Daly by se nějaké aplikovat na pracoviště?
Asi nejčastějšími mýty jsou „protože pracuju v kanceláři, nemůže se mi nic stát”, „naše firma na bezpečnost dbá, máme všechno podle předpisů, všichni nosíme helmy, takže se nám nemůže nic stát” a jeden velký mýtus je i to, že „výuka první pomoci je nuda.” Což může být pravda. Výuka první pomoci může být nuda, pokud ji vyučujete nudně.
I přes veškerou snahu a školení se ale může stát, že k něčemu opravdu dojde. Jak se mám v takovém případě zachovat? Existují nějaké body, kterých bych se měl držet?
Ano. Prvním z nich je asi „chovat se tak, abych tomu předcházel.“ To mi přijde celkem jednoduché. Navíc jsou dost často dané různé předpisy a nařízení. Když je někde napsáno, že mám nosit helmu, rukavice a ochranný štít, tak to dává nějaký smysl. Nesmím čekat na to, až se něco semele.
Pokud se už opravdu něco stane, tak další věc, která je potřeba řešit, je moje vlastní bezpečnost. A nikdy to nebude jinak. Na to lidé dost často zapomínají a my jim to musíme na kurzech připomínat. Na našem kurzu se k tomu dostaneme za celou dobu minimálně desetkrát. Je to dokonce tak důležité, že se to dostalo i do legislativy.
Třetí bod už se nám větví. Tady začíná ta samotná první pomoc, volání záchranky a podobně. Důležité jsou hlavně ty první dva. Chovat se obezřetně a když už se něco stane a já se chystám pomáhat, musím dbát na svoje vlastní bezpečí.